Už jste někdy byli jen krok od cíle?

Červen 2013

We are the World

28. června 2013 v 23:00 | Monika Henčlová |  MŮJ SVĚT
We are the World

"My jsme svět, my jsme děti…" Tuto slavnou píseň zpívaly talentované děti z dětských domovů. Možná by bylo fajn si konečně uvědomit, že i tyto děti jednou budou daňoví poplatníci a budou přispívat naše starobní důchody.
Většinou nám je jedno, že tyto děti nemají mámu ani tátu, že nemají domov, že nás netrápí jejich zájmy, jejich existence. Uvědomme si však, že děti jsou budoucnost národa a to i děti v dětských domovech. Děti v dětských domovech nepotřebují oblečení nebo jakékoliv jiné věci, potřebují hlavně lásku a pochopení. A právě toto nejlépe chápou v Nadaci Terezy Maxové. Nevybírají peníze na věci ale na studium, protože i tyto děti mají právo na vzdělání a na život. Mimochodem takto mluví i Listina základních práv a svobod naši země., kterou všichni akceptujeme, protože jsme hrdí občané České republiky.
Pokud se bavíme a naše zábava je zároveň charitativní akcí, svou zábavu "pácháme" dobro. Toto se projevilo na charitativním koncertě skupiny Lucie pro Nadaci Terezy Maxové, která z výtěžku podporuje malé talenty.

Monika Henčlová

Rehabilitace musí bolet

25. června 2013 v 22:58 | Monika Henčlová |  MŮJ SVĚT
Rehabilitace musí bolet
Pokud si myslíte, že rehabilitace je o snaze rehabilitační sestry nějak s vámi hýbat a pro vás je to pohodička, klídek a žádná dřina, tak jste na omylu.
Rehabilitační lékařka v lázních Klimkovice tvrdí, že rehabilitace musí bolet a já s ní souhlasím a sebe přidávám jako doklad jejich slov.
Před dvěma lety jsem měla roztroušenou sklerózu, 100kg, špatně jsem dýchala, téměř nemluvila a byla v tzv. plodové poloze. Nyní mám stále RSku, 60kg na 187cm, stále špatně dýchám, ale o to víc mluvím, sedím na kolečkovém křesle nebo pod vedením partnera přímo na gauči. Rehabilitace 3krát týdně mě dost vyčerpává a poslední nápad partnera mě dost zaměstnává. Jeho nápadem je totiž elektrický proud v mém těle. Nečekejte rovných 220W, určitě nesvítím. Jedná se o lékaři používaný přístroj s malinkatým napětím. Vycházíme z informací odborníků, že mozek si vytvoří nové koleje. Zkrátka když vám nemocí nějaké myeliny a nervy vyhořely, mozek umí vytvořit novou cestu. Samozřejmě to není hned, není to v rychlosti, na kterou jste byli zvyklí a výdrž je také menší, ale cesta je a vy tu původně neschopnou ruku zvednete .
Upozorňuji, že to chce pravidelný trénink, dřinu, trochu to bude bolet, protože namožené svaly mají bolet.
Nakonec bolest může být příjemná a potěšující a nezbytně důležitou motivací může třeba být pro ostatní obyčejné pohlazení blízké osoby.

Monika Henčlová

Blackbridge 2013

21. června 2013 v 22:57 | Monika Henčlová |  MŮJ SVĚT
Blackbridge 2013
Již čtvrtý ročník Závodu na kolečkách se uskutečnil v sobotu 11.5.2013 v zámeckém parku v Dolních Počernicích. Kvůli špatnému počasí se letos účastnilo velmi málo závodníků. Nechyběly však děti na odstrkovadlech i jízdních kolech, vozíčkáři na elektrických i mechanických kolečkových křeslech. Speciální disciplínu vyhlásila Metropolitní univerzita Praha a mohly se tohoto závodu účastnit pouze stávající nebo minulí studenti univerzity.
Jako každý rok, i letos si mohli chodící návštěvníci závodu vyzkoušet jízdu na kolečkovém křesle ,mimo soutěž si mohli účastníci vyzkoušet střelbu z luku a se zábavou i organizací pomáhalo občanské sdružení Okolo.
Pro příští ročník závodů máme na organizátora velkou prosbu. Ať zařídí teplé a slunečné počasí, nebo závod uskuteční až v červnu.

Monika Henčlová

Vozíčkář v lese

19. června 2013 v 22:45 | Monika Henčlová |  MŮJ SVĚT
Vozíčkář v lese
Můj úplně první článek se jmenoval Vozíčkář ve skalách. Myslela jsem si o sobě, jaká nejsem hrdinka, když jsem zvládla Prachovské skály. Proti mému zážitku z března letošního roku to ale byla naprostá pohodička.
S mým osobním asistentem jsme vyrazili do lesa. Po předchozím oteplení byla půda velmi měkká, vláčná a pro elektrický vozík těžko překonatelná. Ten den bylo venku asi 150 pod nulou, můj doprovod nadšeně tvrdil, že medituje a já mu velmi naštvaně oznámila, že mrznu. Že jsem radši nemlčela. Domů jsme jeli totiž "zkratkou". Že "zkratka" je močál, nebylo vidět. Ven mě vytahoval kůň a pomáhal můj asistent a kolem běžící nadšenec.
Po návratu domů jsme vyprali kalhoty po kolena celé od bahna. Tím však tragédie neskončila. Ještě v polovině dubna z mého vozíku nepředvídatelně odpadávaly kusy bláta a jakési louky.
Nedávno jsme s asistentem jeli shlédnout naši zimní trasu. Moje paměť je úžasná, vytěsnila všechny hororové zážitky až na ten močál.

Monika Henčlová