Už jste někdy byli jen krok od cíle?

Červen 2012

I osoby s postižením mají právo pracovat

17. června 2012 v 21:54 | Monika Henčlová |  MŮJ SVĚT

I osoby s postižením mají právo pracovat



Ráda bych mluvila o možnostech, ne diskriminaci osob se zdravotním postižením. OZP mají obecně ztížené podmínky ve výběru zaměstnání. Už jen dostat se do personální agentury, která má schody nebo jít ven bez osobního asistenta, protože na něj nemám peníze. Podle našeho státu totiž stojí práce osobního asistenta cca 0,5 €. Zbytek musí doplatit OZP a to ze svých příjmů. Příjmy však nemá, když nemá zaměstnání. Zaměstnání sežene jen stěží, protože nikam nemůže bez osobního asistenta. Zdá se vám to jako začarovaný kruh?
Za obecné cíle zaměstnávání osob se zdravotním postižením považuji následující body:
1. Všem lidem bez ohledu na jejich individuální odlišnosti umožnit plně rozvinout jejich potenciál.
2. Využívat v oblasti kulturní, společenské a ekonomické odlišnost, která může být společenským přínosem
3. Snažit se o rovnoprávnost menšiny osob se zdravotním postižením se skupinou většiny.
Tím se zaměstnávání osob se zdravotním postižením dostává z pozice společenské a sociální povinnosti vynucené vnějším tlakem civilizovaného světa do oblasti spontánní aktivity přinášející hmatatelné výsledky. Rovné příležitosti podložené legislativou jsou v České republice právně vynutitelné a tvoří základní kámen v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Přidanou hodnotou může být využívání osobnostních rozdílů a zdravotních možností každé zaměstnané osoby se zdravotním postižením.
Nezbytnou součástí zaměstnávání osob se zdravotním postižením je analýza potřeb na úpravy pracovního prostředí nebo pracovních postupů s ohledem na druh zdravotního postižení.

A teď trochu o české legislativě. Nebudu zabíhat do detailů, ale na všechny vaše otázky mohu odpovědět.
Stěžejním vodítkem pro zaměstnavatele je kromě Zákoníku práce zákon o zaměstnanosti 435/2004 Sb. Tento zákon vcelku přesně určuje pravidla zaměstnávání osob se zdravotním postižením.
Jeho třetí část se přímo zabývá problematikou zaměstnávání osob se zdravotním postižením.
Osob se zdravotním postižením se týká především Zákon o důchodovém pojištění, který díky vyhlášce 359/2009 Sb. určuje stupeň invalidity. Daná vyhláška také určuje povinnost zaměstnavatele vytvořit mimořádné pracovní podmínky. Zákon o zaměstnanosti určuje pravidla zaměstnávání osob se zdravotním postižením pro zaměstnavatele, stěžejním je samozřejmě Zákoník práce a důležité je taky Nařízení vlády o minimální mzdě.
Česká republika ratifikovala Úmluvu OSN a tím přislíbila její dodržování. Stínové vyjádření k dodržování Úmluvy OSN však dokazuje, že Česká republika má ještě velké mezery v dodržování Úmluvy OSN a tím pádem také v zaměstnávání osob se zdravotním postižením.
Např. do roku 2009 každý zaměstnavatel zaměstnávající OZP získal od státu příspěvek. OZP tak mohla mít třeba čtyři pracovní úvazky, což umožňoval zákoník práce. Mnohý zaměstnavatel však vyplácel pouze nepatrnou část s daného příspěvku na mzdu konkrétní OZP a zbytek financí si nechával na tzv. školení. OZP se tak během měsíce v rámci školení na ovládání počítače dozvěděla, co je myš a že hýbající se šipka na monitoru s myší souvisí. Od roku 2009 zákon o zaměstnanosti umožňuje vyplácet příspěvek na mzdu pouze jednomu zaměstnavateli.
Dalším špatným příkladem je zneužívání tzv. náhradního plnění. Zaměstnavatelé, mající více než 25 zaměstnanců, jsou povinni buď zaměstnávat OZP, nebo nakupovat jejich výrobky a služby, nebo odvádět do státní kasy peníze. Zaměstnavatelé začali kupčit s fakturami - výrobek pocházel z rukou zdravého zaměstnance a jeho firma pouze podstoupila fakturu firmě, zaměstnávající OZP. Ta potom dále "prodala" danou fakturu odběrateli.
Příklad dobré praxe: občanské sdružení Dobré místo zaměstnává OZP od roku 2009. Toto občanské sdružení pochopilo, že síla OZP mnohdy spočívá v jejich intelektu a přehledu o dané problematice. Dobré místo tedy zaměstnává v oblasti žurnalistiky, zpravodajství, autorského psaní, ale také v oblasti programování nebo vytváření a správy webových stránek.
A teď něco o sobě: sice se nehýbu, špatně dýchám a mluvím, a přesto v daném sdružení pracuji jako personalistka a také jako "maskot" firmy. Mrtvé tělo přeci neznamená mrtvou duši nebo intelekt.
Dobrovolnictví ve světě OZP v České republice téměř neexistuje. Hodlám prezentovat svůj osobní názor. Mezi lidmi existuje přesvědčení, že invalidní důchodce má pravidelný příjem a toho je třeba využít. Nikoho v dané chvíli nezajímá, že invalidní důchody jsou velmi nízko pod průměrnou mzdou v ČR. Dobrovolníky tedy děláme my, OZP, pro ostatní. Pořádáme různé akce, osobně se snažíme zasahovat do politiky v naší zemi nebo psát články do novin. Vše děláme bez nároku na honorář.
Na obranu mnohých "zdravých" musím přiznat, že s námi zacházejí jako se sobě rovnými, akceptují naši finanční situaci, neparazitují na našem postižení a svoje činnosti pro nás považují za příležitost a růst vlastního já. A ošklivou větu nakonec: dobrovolnictví se dobře vyjímá v životopise.
Evropu postihla sociální i finanční krize, což se projevilo na životě všech občanů a samozřejmě i na životě OZP. Nezbývá nám než věřit, že krize pomine a Česká republika dostojí svému slovu být sociálním státem.

Monika Henčlová     

Život OZP v Irsku, Finsku a Česku – srovnání ve workshopu

13. června 2012 v 21:43 | Monika Henčlová |  MŮJ SVĚT

Život OZP v Irsku, Finsku a Česku - srovnání ve workshopu



Ve dnech 17. - 19. 5. 2012 se na Magistrátu hl. m. Prahy uskutečnila mezinárodní konference zastupující Irsko, Finsko a Českou republiku. Základním tématem konference bylo dobrovolnictví, zaměstnávání osob nad 50 let a také zaměstnávání OZP. Poslední se stalo hlavním tématem workshopu 17. 5.

Zástupci všech třech zemí se shodli na tom, že největším problémem v zaměstnávání OZP jsou bariéry. Původně jsme si mysleli, že jde o bariéry v podobě schodů, výtahů, nesplněných standardů staviteli. Největší bariéry jsou však v lidech. Nízká, resp. nulová informovanost zaměstnavatelů, ale i spoluobčanů o životě a potřebách osob se zdravotním postižením je hlavním tématem diskuze a každý nápad na řešení této situace je vítaný.

Všechny tři země se shodly na tom, že je potřeba více využívat masmedia a především nejmladší generaci. V Irsku se osvědčilo "vzdělávání rodičů svými dětmi". V praxi to znamená, že děti se při školní nebo také mimoškolní aktivitě dozvídají o životě OZP a toto doma sdělují rodičům. Z OZP již není ten divný patron na vozíku nebo se slepeckou holí, ale kamarád. Děti totiž mnohé rozdíly zkrátka neřeší.


Dalším významným tématem diskuze bylo vzdělávání OZP. Ve všech třech zemích již není problém získat i se zdravotním postižením vysoké vzdělání. Je však velký problém získat adekvátní zaměstnání. Osoba se zdravotním postižením má vyrábět hrníčky nebo košíky, rozhodně však nemá být manažerem. A opět jsme u tématu informování zaměstnavatelů. Skutečnost, že někdo neovládá nohy nebo ruce neznamená, že neovládá svůj mozek.


Finsko se všem jeví jako ideál života pro OZP. Sociální dávky stačí na pohodlný život, dotyčný má čas na vzdělávání se, na zábavu, rodina netrpí hlady a na přátele je stále dost času. Je to však z našeho pohledu velmi krátkozraké a demotivující řešení. Přirozeností člověka je práce a za práci adekvátní odměna. Za danou odměnu pak může žít. Zaměstnání je tedy velkou motivací pro člověka něco dokázat, někým být a někoho zajímavého poznat.

Zaměstnání je také důležitým prvkem při sociálním začleňování. Doma můžete sedět v teplácích, nevykoupaní, neoholení a mluvit pouze s domácími mazlíčky nebo televizí. Pokud však musíte pravidelně dojet do zaměstnání, budete dbát o svůj zevnějšek a zajímat se o aktuální témata v komunikaci.


Výstupem z workshopu tedy je: vzdělávání, zaměstnání a soužití. Všichni jsme lidé, tak se k sobě konečně začněme podle toho chovat.


Monika Henčlová