Už jste někdy byli jen krok od cíle?

Prý se s nimi nedomluvím

25. srpna 2011 v 9:18 | Monika Henčlová |  MŮJ SVĚT

Vážený pane Dzido,



ráda bych Vám poděkovala za časopis Vozka a ráda bych se vyjádřila k jednomu z článků v posledním čísle.

Je zde rozhovor s panem doktorem Eliášem ze sociálního odboru v Ostravě.

S panem doktorem souhlasím, protože se sama zabývám problematikou zdravotně postižených a zákonem 108/2006 Sb. V článku se řeší také problém nedostatku úředníků na sociálním odboru, nemluvě o tom, že tyto úředníky je potřeba použít také v terénu kvůli kontrole využívání příspěvku.

Jsem z Prahy na invalidním vozíku kvůli RS, ale snažím se využívat zbytkových schopností a pracovat. Velice ráda bych sociálním odborům pomohla. Mohu přece vyřizovat agendu v kanceláři a skuteční profesionálové v té chvíli mohou být v terénu. Já se zase potýkám s problémem, že mé pomoci nechce žádný sociální odbor využít.

Ani jeden z nás v této chvíli nevyřeší daný problém, ale přiznejme si, že je podivné, když si jedna strana stěžuje na nedostatek pracovních sil a druhá strana na nezájem zaměstnat ji.



Dovoluji si Vám v příloze zaslat článek, ve kterém se snažím vyzvat zdravotně postižené k vhodnému jednání s úředníky.



Přeji Vám krásný den a ještě jednou děkuji za časopis Vozka.











Prý se s nimi nedomluvím…



každý z nás zdravotně postižených už měl tu čest navštívit sociální odbor svého úřadu s rozšířenou působností. To je zážitek, co? Zkušenosti s jednáním s úředníky bychom si mohli vyměňovat celé hodiny, dny.

Já bych vám však ráda napsala něco o svých zkušenostech s úředníky. Neberte to prosím jako radu do života jen jednu z možností, která se navíc asi dost vyplatí.

Vejít do dveří s úsměvem a přáním hezkého dne potěší i tvrdou skálu a úředník je člověk, o to je to pro nás jednodušší. Je ale třeba i v rozhovoru myslet na skutečnost, že úředník je jenom člověk, má svůj život, své starosti, možná v daný den vstal "levou nohou", možná na něj leze chřipka, zkrátka nemusí být od počátku pozitivně naladěný. Buďme silní a nakažme ho svým úsměvem. Ano, máme starost, nebo nějaký problém a on má za úkol nám ho pomoci vyřešit. Ve většině případů úředník ví, co dělá, snaží se a my ho můžeme svým pozitivním přístupem motivovat ještě k větší snaze pomoci nám v naší těžké situaci. Nicméně bych z vlastní zkušenosti doporučila jít na úřad informovaný. Znát zákony a vyhlášky je jistě nuda, ale my jsme na nich přece závislí. Ty zákony jsou tu pro nás, zdravotně postižené, bylo by tedy vhodné vědět o čem jsou a jak o nás rozhodují. S úředníkem se potom můžete bavit jako se sobě rovným a mnohdy uslyšíte slova díků, že jste mu připomněli text určitého paragrafu nebo vyhlášky, na který on v dané chvíli mohl zapomenout.

Jsme přece svéprávní a chceme hájit své zájmy. Je na výsost důležité hájit je se ctí a slušností. Křičet a volat po svých právech na základě ničeho ponižuje nejenom nás jednotlivce, ale celou skupinu zdravotně postižených. Je třeba si uvědomit, že v jednání nezastupujeme jenom sami sebe, ale všechny handicapované. Neděláme ostudu jenom sobě, ale všem stejně postiženým nebo nemocným.

A tak jako jsme s úsměvem do kanceláře přišli, se stejným úsměvem z ní odejděme. Uvidíte, že den bude příjemnější pro vás, ale i pro lidičky, se kterými jednáte.



S přáním pozitivních výsledků jednání a milým úsměvem Vaše Monika Henčlová.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama