Už jste někdy byli jen krok od cíle?

Srpen 2011

Postřehy z PSP ČR I.

31. srpna 2011 v 20:34 | Monika Henčlová |  A NAŠE POLITIKA ČESKÁ

Postřehy z PSP ČR I.



Viděla jsem podvýbor sociálního výboru v akci.

Na začátku byla řeč o hospodaření MPSV v roce 2010. Tolik miliard (2,7) šlo do administrativy, že sociální reforma v tomto směru je vážně nutná. Velká část těchto financí jde do České pošty. Tento subjekt je státním podnikem. Znamená to tedy, že stát dá jednou rukou peníze z MPSV do druhé ruky, které říká Česká pošta. V této ruce potom vznikají mzdy pro manažery v řádech stovek tisíců. Nedává to smysl jenom mě?


Podle pana Šišky pomůže i centralizace úřadů práce. To znamená, že stávající chaos bude centralizován a nejspíš se z něj stane centralizovaný chaos. V roce 2012 je plánovaná centralizace finančních úřadů. Obávám se, že dluh této země povyskočí o pár nul. Jsem přesvědčena, že organizovaný nepořádek je stále nepořádkem.


Také musím souhlasit s poslancem Opálkem (KSČM). Kdyby byly přiměřené mzdy a důchody, nebylo by zapotřebí tolik různých sociálních podpor. I toto "drobení" zvyšuje náklady na administrativu. V jednoduchosti je krása, ale takhle zbude víc do vlastní kapsy.

Pan Machotka z MPSV mluvil o veřejně prospěšné práci a o riziku, že tímto způsobem vezmou nezaměstnaní práci zaměstnancům.
Napadla mě veřejně prospěšná činnost, do které se zaměstnanci nehrnou a která by pomohla především OZP. Veřejně prospěšná činnost v podobě osobní asistence. Naši osobní asistenti pracují za 16,60,-/hodinu a mnohdy bez volných nocí, víkendů, dovolené. Pro naše osobní asistenty by to vlastně byla určitá forma respitní péče a ochránila by je před syndromem vyhoření. Pro nezaměstnané by taková aktivita přinášela širší pojem o OZP, jejich potřebách, životním stylu a především zařazení do společnosti.
Samozřejmě nemám žádnou analýzu výhod a nevýhod takového řešení, ale je to snad nápad, který by mohl pomoci na několika úrovních.

Co vy na to?


Monika Henčlová

Prý se s nimi nedomluvím

25. srpna 2011 v 9:18 | Monika Henčlová |  MŮJ SVĚT

Vážený pane Dzido,



ráda bych Vám poděkovala za časopis Vozka a ráda bych se vyjádřila k jednomu z článků v posledním čísle.

Je zde rozhovor s panem doktorem Eliášem ze sociálního odboru v Ostravě.

S panem doktorem souhlasím, protože se sama zabývám problematikou zdravotně postižených a zákonem 108/2006 Sb. V článku se řeší také problém nedostatku úředníků na sociálním odboru, nemluvě o tom, že tyto úředníky je potřeba použít také v terénu kvůli kontrole využívání příspěvku.

Jsem z Prahy na invalidním vozíku kvůli RS, ale snažím se využívat zbytkových schopností a pracovat. Velice ráda bych sociálním odborům pomohla. Mohu přece vyřizovat agendu v kanceláři a skuteční profesionálové v té chvíli mohou být v terénu. Já se zase potýkám s problémem, že mé pomoci nechce žádný sociální odbor využít.

Ani jeden z nás v této chvíli nevyřeší daný problém, ale přiznejme si, že je podivné, když si jedna strana stěžuje na nedostatek pracovních sil a druhá strana na nezájem zaměstnat ji.



Dovoluji si Vám v příloze zaslat článek, ve kterém se snažím vyzvat zdravotně postižené k vhodnému jednání s úředníky.



Přeji Vám krásný den a ještě jednou děkuji za časopis Vozka.











Prý se s nimi nedomluvím…



každý z nás zdravotně postižených už měl tu čest navštívit sociální odbor svého úřadu s rozšířenou působností. To je zážitek, co? Zkušenosti s jednáním s úředníky bychom si mohli vyměňovat celé hodiny, dny.

Já bych vám však ráda napsala něco o svých zkušenostech s úředníky. Neberte to prosím jako radu do života jen jednu z možností, která se navíc asi dost vyplatí.

Vejít do dveří s úsměvem a přáním hezkého dne potěší i tvrdou skálu a úředník je člověk, o to je to pro nás jednodušší. Je ale třeba i v rozhovoru myslet na skutečnost, že úředník je jenom člověk, má svůj život, své starosti, možná v daný den vstal "levou nohou", možná na něj leze chřipka, zkrátka nemusí být od počátku pozitivně naladěný. Buďme silní a nakažme ho svým úsměvem. Ano, máme starost, nebo nějaký problém a on má za úkol nám ho pomoci vyřešit. Ve většině případů úředník ví, co dělá, snaží se a my ho můžeme svým pozitivním přístupem motivovat ještě k větší snaze pomoci nám v naší těžké situaci. Nicméně bych z vlastní zkušenosti doporučila jít na úřad informovaný. Znát zákony a vyhlášky je jistě nuda, ale my jsme na nich přece závislí. Ty zákony jsou tu pro nás, zdravotně postižené, bylo by tedy vhodné vědět o čem jsou a jak o nás rozhodují. S úředníkem se potom můžete bavit jako se sobě rovným a mnohdy uslyšíte slova díků, že jste mu připomněli text určitého paragrafu nebo vyhlášky, na který on v dané chvíli mohl zapomenout.

Jsme přece svéprávní a chceme hájit své zájmy. Je na výsost důležité hájit je se ctí a slušností. Křičet a volat po svých právech na základě ničeho ponižuje nejenom nás jednotlivce, ale celou skupinu zdravotně postižených. Je třeba si uvědomit, že v jednání nezastupujeme jenom sami sebe, ale všechny handicapované. Neděláme ostudu jenom sobě, ale všem stejně postiženým nebo nemocným.

A tak jako jsme s úsměvem do kanceláře přišli, se stejným úsměvem z ní odejděme. Uvidíte, že den bude příjemnější pro vás, ale i pro lidičky, se kterými jednáte.



S přáním pozitivních výsledků jednání a milým úsměvem Vaše Monika Henčlová.

Šance se uplatnit

23. srpna 2011 v 9:14 | Monika Henčlová |  MŮJ SVĚT

Šance se uplatnit




Na konci srpna 2009 se konal na Pleši poblíž města Mníšek pod Brdy "Kurz redakční práce" pořádaný Českou asociací pro psychické zdraví. Jeho náplní bylo seznámit osoby se zdravotním postižením se základy redakční práce a zvýšit, tak možnost jejich pracovního uplatnění. Jeho dalším cílem bylo přiblížit účastníkům efektivní způsoby fundraisingu, seznámit je s tvorbou webových stránek a úvodem do tvorby audiovizuálních dokumentů.

Oslovila jsem jednu z účastnic kurzu Moniku Henčlovou a položila jí několik otázek. Monika je mladá a velmi vstřícná žena a také zároveň velká bojovnice. V současné době bojuje s nemocí nazývanou roztroušená skleróza, která jí upoutala k invalidnímu vozíku.


Kde jsi se o kurzu dozvěděla a co tě vedlo k tomu, že jsi se přihlásila?

O kurzu jsem se dozvěděla na webových stránkách Helpnet.cz . I přesto, že jsem těžce zdravotně postižená chci se stále vzdělávat a být společnosti prospěšná a proto jsem se do kurzu přihlásila. Když jsem byla zdravá, bylo všechno jednoduché a otázkami, proč jsem na světě jsem se moc nezabývala. Teď to vidím z pohledu nemocného člověka a domnívám se, že mým posláním je pomáhat těm, co nemají tolik síly a odvahy, ale i přesto chtějí prožít plnohodnotný život.



Co Ti účast v kurzu přinesla?

Původně jsem očekávala, že se naučím něco nového, co budu moci využít ve svém pracovním životě. Ale teď to vidím ve dvou rovinách. Nejen, že jsem získala nové poznatky a informace, ale také jsem poznala spoustu skvělých lidí. A navíc jsem se na kurzu cítila, jako na dovolené a to bylo pro mě vzhledem k mému hendikepu až neskutečně příjemným zážitkem.



Takže nelituješ účasti v tomto kurzu?

Rozhodně nelituji. Doposud jsem se nikdy neměla možnost seznámit se s duševně nemocnými lidmi a právě tady se mi tato možnost naskytla. Já jako tělesně postižená se dokáži vcítit do pocitů člověka fyzicky postiženého, ale nikdy se nedokáži vcítit do pocitů duševně nemocného člověka. A proto jsem ráda, že právě tady jsem měla tu možnost. Poznat jejich starosti, alespoň na chvíli vstoupit do světa, který nelze nijak uchopit, ale přitom existuje. Jejich životní příběhy mě velmi oslovily a obdivuji jejich statečnost.



Máš již nějaké novinářské zkušenosti?

Ano, píši do časopisů Roska a Vozka. Tyto časopisy slouží pacientům, aby získali informace o změnách v zákonech, o termínech různých školeních a rekondičních pobytů. Dále se seznámili s novými léčebnými postupy a přečetli si zajímavé texty o lidech, kteří svůj boj s nemocí nevzdali a stále bojují, a to i prostřednictvím svých textů.



Míváš na své články odezvy a jsi na svoji práci pyšná?

Ano a jsem ráda za každou odezvu. Chodí mi také dárky. V poslední době mně potěšila jedna čtenářka, která mi poslala svoji sbírku básniček. Pyšná to samozřejmě jsem, kdo by také nebyl.


Co Tě při pobytu na Pleši nejvíce zabolelo?

To vím zcela přesně. Nejvíce mě bolelo, když jsem se dozvěděla, jak je v ústavech zacházeno s duševně nemocnými pacienty. Tato skutečnost mě tak rozhořčila, že nejsem ochotna takové ponižování akceptovat a budu se snažit prostřednictvím svých textů na tyto nešvary upozorňovat.



Jak se Ti líbila beseda s ředitelkou Úřadu práce v Písku paní Alexandrou Zajíčkovou?

Velmi. Paní Alexandru Zajíčkovou osobně znát již nějakou dobu. Je to skvělý člověk se sociálním cítěním a snahou vždy pomoci. Svojí otevřeností mě velmi fascinuje a snad i proto je mým životním vzorem.



Čeho by jsi chtěla dosáhnout v nejbližší době?

Mým nejbližším cílem a snad i životním posláním je založit chráněnou dílnu. Má představa o chráněné dílně odpovídá slovnímu vyjádření "O nás pro nás". Vzhledem k tomu, že český národ je velmi kreativní a dokáže využít zákony k svému prospěchu existuje dnes spousta chráněných dílen, které vydělávají na zdravotně postižených. Parazitují na jejich neštěstí a přitom se tváří, jako by měly sociální cítění, což je na tom to nesmutnější.


Tvůj nejbližší cíl již víme, ale co je tvým životním snem?

Možná to bude pro většinu společnosti znít neuvěřitelně, ale k vzhledem k prognóze mého zdravotního stavu je mým největším snem zaplatit hypotéku.

Jaroslava Fuksová



Milá paní Fuksová,


děkuji za dopis i za rozhovor s Monikou Henčlovou. Myslím, že se Vám moc povedl, připojím jen pár poznámek.


Titulek: Šance se uplatnit. Není špatný, ale neutrální, málo akční a neosobní. Monika je hrozně zajímavý člověk, zasloužila by si být možná i v titulku (slovo Monika) a také její problém (roztroušená skleróza, vozík). Asi by to chtělo něco v tom smyslu: Monika bojuje navzdory postižení i za jiné, Monika nebojuje jen za sebe, Ani roztroušená skleróza Monice nezabrání bojovat, nebo něco podobného (možná úplně jinak).


Perex, navrhuju stručnější a údernější verzi: Jednou z účastnic kurzu redakční práce pro zdravotně postižené, který začal předposlední srpnový týden na Pleši (poblíž města Mníšek pod Brdy), je Monika Henčlová. Její nemoc, roztroušená skleróza, ji upoutala k invalidnímu vozíku. Monika je mladá, velmi vstřícná žena a zároveň velká bojovnice. Nebojuje jen se svým handicapem a o vlastní uplatnění v životě. Jde jí také o ostatní, podobně postižené lidi.


Otázky jsou hezké, k věci. Odpovědi přiměřené - je vidět, že jste na nich zapracovala. Nějaké drobné opravy by už byly záležitostí korektorky, obecněji jen tohle: v otázkách rozhovoru se nepíše velké písmeno v zájmech (Ty,Tvoje, Vy, Vás), píše se to s malým písmenem.


Tenhle rozhovor je šitý na míru našeho Almanachu - reflektuje něco, co znají účastníci kurzu (třeba paní ředitelka Zajíčková) - v časopisu pro širší publikum by tahle otázka a odpověď byly navíc. Asi by bylo těžké nezasvěceného čtenáře informovat jak o kurzu a jeho průběhu, tak o tom, jaký úžasný člověk je Monika. Chtělo by to rozhovory dva, každý by se musel do tématu ponořit hlouběji, aby měl čtenář pocit, že má ucelenou informaci o jednom nebo o druhém.


Nevím, jestli článek vyvěsíte na spolužáky (nebo to udělá Marcela Dvořáková, nevím, kdo to vlastně může udělat), klidně by tam mohly být obě verze, případně i s tím, co jsme Vám k tomu teď napsal, aby i ostatní viděli, co a jak. Samozřejmě se můžu mýlit, nemusíte se mnou souhlasit, tím to bude zajímavější.


Přeju hezký den a zdravím


Josef G.


P:S. Tak jsem článek paní Fuksové i svoji reakci, co jsem jí poslal mailem, vyvěsil sám. Zjistil sem, že to můžu (dokážu) udělat. Nemám ještě její souhlas, o ten si hned napíšu, ale takhle by to vlastně mohlo být pokračování našich rozprav nad texty. Kdo by chtěl, mohl by mi odpovědět do diskuse (například, že se krutě mýlím a proč).

YVONKA

21. srpna 2011 v 9:08 | Monika Henčlová |  MŮJ SVĚT


YVONKA



Každý správný Čech má rád pivo posezení u televize a hlavně věčné stěžování si. Ono je vlastně jedno na co. Jednou je to bolest hlavy, po druhé zase naštvaná manželka, hodí se také konflikty v práci, hodně peněz, málo peněz, moc horko nebo moc zima.

Jsou ale lidé, a fakt to není v naší vyspělé zemi, kteří řeší co bude k večeři a jestli vůbec něco. Vzdělání a zdravotnictví jsou pro ně cizí slovo bez významu.

Povím Vám příběh sedmileté Yvonky, jejíž rodiče zemřeli na infekční nemoc. Díky rozhodnutí mého manžela a mě zná Yvonka tajemství školní docházky, místo na hlíně spí na matraci a moskytiéra ji může zachránit život před nemocí, na níž umřeli její rodiče. Když řeknu, že moje dítě mluví svahilsky, neznamená to, že s ním smýká puberta, ale že se s dítětem domlouvám pouze anglicky. Bohužel umíme anglicky přibližně stejně jako marťansky. Yvonce proto posíláme pastelky a papíry, protože co neřeknou slova, řekne obrázek.

Tak si tu tak spolu žijeme už tři roky.

Smutná zpráva. S manželem žijeme z mého invalidního důchodu, on nepracuje, protože mi zajišťuje péči… Zkrátka si už nemůžeme dovolit žít s Yvonkou z Keni.

Yvonku čeká lepší budoucnost, chodí do školy a díky novým rodičům bude chodit dál. Díky lepšímu vzdělání se jistě ubrání manželství již ve dvanácti letech, určitě ji již neohrožuje ženská obřízka a od života už nyní chce více než jen chatrč s hliněnou podlahou, kupou dětí a prací na poli.

Svědomí mám čisté…


Monika Henčlová

Počítej, hlavičko česká, počítej V.

18. srpna 2011 v 9:06 | Monika Henčlová |  A NAŠE POLITIKA ČESKÁ

Zaměstnání bez obav


Tentokrát zkusíme spočítat zda se osobám se zdravotním postižením vyplatí pracovat. Odpověď je zřejmá. Ano, zaměstnání se vyplatí z důvodů společenských i finančních. Invaliditu jsme si přece nezvolili dobrovolně, naše životní plány byly rozhodně jiné. Nikdo z nás přeci nechce sedět doma v teplákové soupravě, sledovat seriály a být společensky neužitečný. S invalidním důchodem mnozí z nás žijí na pokraji chudoby a vážně to není naše dobrovolné rozhodnutí. Tak tedy hurá do zaměstnání.

Před nástupem do zaměstnání je nutné předložit zaměstnavateli kopie následujících dokumentů: strukturovaný životopis, Zápočtový list z předchozího zaměstnání, Rozhodnutí o invaliditě vydané ČSSZ , Informace (tento dokument dostává každý z nás od ČSSZ na počátku kalendářního roku ) , občanský průkaz, průkaz zdravotní pojišťovny, průkaz TP, ZTP, ZTP/P, kartička s číslem vašeho účtu a nezapomeňte podepsat Souhlas se zpracováním a archivací osobních údajů podle Zákona o ochraně osobních údajů.

Při nástupu do zaměstnání podepište pracovní smlouvu a mzdový výměr, každý dokument je vytištěn dvakrát a jedno vyhotovení zůstává vám. Před podpisem nezapomeňte zkontrolovat všechny údaje a myslete na to, že je pracovní poměr otázkou dohody. Vy si tedy můžete říci o rozsah pracovního úvazku a rozvrh pracovní doby. Osoby ve III. stupni invalidity navíc trvají na mimořádných podmínkách podle vyhlášky 359/2009 Sb., §6. Trvejte u svého zaměstnavatele na pracovních podmínkách, které budou vyhovovat především vám. Je skvělé využívat svých zbytkových sil, ale v žádném případě na úkor zbytkového zdraví.

Během pracovního úvazku doporučuji zaměstnavateli předkládat Potvrzení pro zaměstnavatele, které vám vydá vaše OSSZ, popř. PSSZ. O tento dokument žádejte vždy první týden v dubnu, červenci, říjnu a na počátku nového kalendářního roku stačí výše zmiňované Informace z ČSSZ. O tento doklad žádejte na důchodovém oddělení OSSZ, popř. PSSZ, je možné využít také mail.

Na počátku dalšího kalendářního roku požadujte po svém zaměstnavateli nebo mzdové účetní Potvrzení o zdanitelných příjmech a funkčních požitcích. Tento dokument vám zajistí vrácení daní, které jste během roku platili. Na finančním úřadě pouze vyplníte Přiznání k dani z příjmu fyzických osob. Přiznání nezapomeňte odevzdat na vašem finančním úřadě nejpozději do 31. března. V květnu budete mít na svém účtu penízky z finančního úřadu a věřím, že se vám budou hodit.

Pokud si v něčem nejste jisti nebo máte pocit, že zaměstnavatel porušuje vaše práva, obraťte se na Národní radu osob se zdravotním postižením nebo na Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Věřte, že nikdy nejste sami.

Vašeho zaměstnavatele má především zajímat co mu můžete nabídnout, v čem jste dobří a v čem nejlepší, až druhotnou záležitostí by měl být váš zdravotní stav. Máte vzdělání, máte zkušenosti a dovednosti a přesně takto se prezentujte a pečlivě vybírejte svého zaměstnavatele.


Mnoho štěstí a především úspěchů v zaměstnání přeje


Monika Henčlová

Závody na kolečkách

15. srpna 2011 v 9:01 | Monika Henčlová |  MŮJ SVĚT

Závody na kolečkách


Krásný park, slunečné počasí, spousta lidí na vozíčku, usměvavé tváře, dětičky na kolech a koloběžkách, tak to je stručný popis sobotního dopoledne 8. května 2010, kdy probíhal

1. ročník Závodu na "kolečkách", a to v areálu Zámeckého parku v Dolních Počernicích.

Moderování celého programu se ujal ostřílený sportovní komentátor pan Jaroslav Suchánek. Po jeho motivujícím úvodu, který v soutěžících podpořil sportovního ducha, se na start připravili ti nejmenší. Ve tvářích každého malého účastníka se zračilo odhodlání a touha po vítězství. Děti na kolech a koloběžkách podporované aplausem svých rodičů věděly, že si jedou pro hodnotné ceny a především pro pohár. Nikoliv pro zmrzlinový, ale podle slov pana Suchánka pro pohár hodný skutečného profesionálního sportovce.

Osoby se zdravotním postižením se rozdělily do kategorií podle druhů svých vozíků. Jako první vystartovali odvážlivci na handbikes (ručně poháněných tříkolkách), další kategorií byly mechanické vozíky, po nich se na startu připravily elektrické vozíky následované elektrickými skútry.

Zvláštní a snad nejvtipnější kategorií byla skupina kombi. Na startu se například objevil sportovec na elektrickém vozíku táhnoucí jako mašinka sportovkyni na mechanickém vozíku. Strategií tohoto páru byla kombinace rychlosti vedoucího vozíku a promyšleného "kličkování" vozíku taženého. A zkuste je předjet! Dalším povedeným seskupením této kategorie byla sportovkyně na elektrickém vozíku, který ale musel řídit vedle ní běžící asistent. Ovšem nejdůležitějším členem této povedené závodní posádky byl asistenční pejsek bišonek v roli navigátora, který ze svého postu na klíně své velitelky tak zaujatě sledoval trať - ale hlavně pejsky na ní - až celá posádka ztratila ten správný směr. Díky jejich postřehu aspoň víme, že okolí Dolních Počernic je v květnu vskutku nádherné.

Závěrem celého sportovního klání byla bohatá tombola, díky které nikdo neodešel s prázdnou.

Zajímají vás výsledky? Vyhráli všichni. Hlavní cenou totiž byly zážitky, staronoví přátelé, jarní počasí a spousta smíchu.

Pořadatelem celé akce byl mladý muž Martin Hanibal - sám vozíčkář, student Metropolitní univerzity Praha a poradce z VFN v oblasti sociálních věcí pro osoby se zdravotním postižením. Martin se zachoval jako odvážný skaut a celý sportovní den zajistil bez pomoci velkých pacientských organizací. Pomoc a podporu zajistili jeho chodící přátelé fyzioterapeuti a osobní asistenti - cca 25 pomocníků.


Díky dobré myšlence a nadšení se tedy uskutečnil 1. ročník Závodu na "kolečkách" a my přejeme organizátorům a také závodníkům další neméně úspěšné ročníky.

Jménem zúčastněných děkujeme za krásný den.


Monika Henčlová

Můj svět + tvůj svět = náš svět

14. srpna 2011 v 9:16 | Monika Henčlová |  MŮJ SVĚT

Můj svět + tvůj svět = náš svět



Přičemž

Můj svět = fyzická nemoc + ztráta fyzických dovedností + lehká deprese + kompenzační pomůcky + tragédie rodiny.

Tvůj svět = psychická nemoc + fyzická bolest + těžká deprese + tragédie rodiny.

Matematika mi nikdy moc nešla, řeknu to tedy lidsky. Naše světy se v mnohém neliší, je mezi nimi ale obrovská propast tvořená neznalostí, nezájmem a přehlížením faktů.

Zkusme si více naslouchat a vnímat problémy toho druhého. Pochopit to totiž nejde. Copak můžu chápat pronásledování mimozemšťany, copak můžu rozumět bludům, copak můžu akceptovat totální ponížení tvého JÁ a to navíc pod názvem "léčba"?

Copak můžeš chápat, že z krásné a samostatné ženské je obrovské děťátko, které je potřeba koupat, oblékat, přebalovat a krmit?

Pojďme si povídat, pojďme vnímat svět toho druhého, pojďme vytvořit náš svět, v němž pochopení a akceptování bude nejvyšší politikou a lítost nejtěžším prohřeškem.


Monika Henčlová

Vozíčkář ve skalách

13. srpna 2011 v 9:11 | Monika Henčlová

Vozíčkář ve skalách




Co jsem jako chodící nestihla, snažím se vynahradit s vozíkem.
Prachovské skály pro mne byly až nemyslitelnou metou. Na začátku je třeba říci, že jsem nebyla, nejsem a určitě nikdy nebudu sportovně nadaná.
Za svůj osobní úspěch považuji cestu do obchodu a zpět. No a najednou jsem stála na parkovišti pod Prachovskými skalami, hlavu měla značně zakloněnou a nechápala, co tam dělám.
Na vozíku jsem vyjela neuvěřitelně prudký kopec k prvnímu skalnímu městu s pocitem, že jsem dobyvatel.
Cestou vzhůru jsme s elektrickým vozíkem a mými dobruškami (osobní asistenti) narazili na několik odvodných kanálků, jejichž základní nevýhodou byla šířka a hloubka, zkrátka přesně na kolečko vozíku. Měla jsem však štěstí na kolemjdoucí. Dva manželské páry z Uherského Hradiště mi krásnou moravštinou nabídli pomoc. Nakonec to vypadalo následovně: Já se třepala na vozíku, jedna dobruška hlídala smečku našich pejsků a druhý asistent do odvodných kanálků pokládal klády. Dva muži z Moravy tlačili a přidržovali vozík a jejich ženy hlasitě povzbuzovaly.

Závěr byl tedy kouzelný. Já, ač s těžkým zdravotním postižením, jsem byla v Prachovských skalách, mé dobrušky si zase jednou sáhly na dno svých fyzických i duševních sil, poznala jsem přátelské, ochotné a všeho schopné lidi a můj perfektní a téměř nový elektrický vozík ztratil svůj první šroubek, což v množství součástek je zanedbatelné.

Ať žije léto, adrenalin, skvělí lidé a výrobci invalidních vozíků.

STROPNÍ ZVEDÁK

12. srpna 2011 v 8:37 | Monika Henčlová |  MŮJ SVĚT

STROPNÍ ZVEDÁK



Po stropě bytu se plíží kovová ližina jako had. Vede z ložnice za roh a druhý roh a končí v koupelně. Tam na konci visí v pytli osoba se zdravotním postižením….

To byl pokus o horor, ale ve skutečnosti stropní zvedák není žádná pohroma. V dnešní době už kolejnice u stropu vůbec neruší dojem exkluzivity vašeho domu. Můj stropní zvedák je od velmi moderní a chápavé firmy. Zaměstnanci firmy pochopili, že sezení ve vaku se nedá udýchat. Nabídli mi tedy polohovací systém, kdy ve vaku mohu sedět, nebo polo-ležet nebo úplně ležet. Také mám k dispozici dva vaky. Jeden polstrovaný a vyztužený, druhý je síťovaný pro možnosti koupání. A teď si to představte: Z lůžka vleže mě osobní asistent převeze do sprchovacího koutu, tam si při sprchování hovím ve vaku, z něhož díky otvorům odtéká voda, ke štěstí ve sprše mi chybí už jen gumová kachnička.

Stropní zvedák je ale především velkým pomocníkem našim osobním asistentům. Podívejte se na toho, kdo vás denně zvedá a teď počítejte: vážím 80 kg (nesmějte se, na výšku 187 cm a pět let bez pohybu to není zas tak zlé). Manžel, osobní asistent mě každý den zvedá z lůžka na sprchovací židli, ze sprchovací židle na lůžko, z lůžka oblečenou na invalidní vozík, během dne třikrát z vozíku na lůžko přebalit a zase zpět na vozík a pak večer z vozíku na lůžko. Průměrně mě tedy za den zvedne 10 krát. Při mé váze je to 800kg denně krát 365 dní za rok krát počet let vaší závislosti na osobní asistenci. Také vám vyšlo neuvěřitelné číslo? Podívejte se znovu na svého osobního asistenta, a pokud to není golem, zvedá pro lidský organizmus až příliš velkou zátěž.

Jeden fyzioterapeut mi prozradil, že na ploténku v křížové oblasti páteře je ve stoji vyvíjen tlak 30 - 40 kg podle váhy stojícího. V tabulce je uvedena studie, jaký tlak je vyvíjen na ploténku při různých stupních předklonu. Rozhodně však u tohoto výpočtu nefunguje přímá úměrnost.

Zátěž v oblasti L5-S1 při předklonu těla
Tlak na ploténku (v kg) u žen 1,68 m a 63 k
0 kg10kg30kg
243656
30°124168252
60176237351
90°179243366



Obdivuji každého osobního asistenta a především smekám před jeho páteří a klouby. Já jsem na pomoci osobního asistenta totálně závislá. Jediné, co pro něj mohu ještě udělat, je pořídit stropní zvedák. Sobecky však myslím hlavně na sebe, protože čím déle mi vydrží osobní asistent, tím déle mohu fungovat i já.

Řídím se heslem "PASS IT ON" - "pošli to dál". Tímto heslem se vyjadřuje skutečnost, že mi někdo pomohl nebo usnadnil život a já totéž udělám pro další. Nemohu a nechci uvádět název firmy, nutnost stavebních úprav a finanční možnosti, můžete mi však napsat na e-mail henclovam@seznam.cz. Moc ráda vám zodpovím veškeré otázky, a pokud budu moci, pomohu alespoň radou.


Monika Henčlová

POČÍTEJ IV

7. srpna 2011 v 16:30 | Monika Henčlová |  A NAŠE POLITIKA ČESKÁ

Počítej, hlavičko česká, počítej IV.

Věděli jste, že osoby se zdravotním postižením mohou být vedeny na úřadech práce v evidenci uchazečů o zaměstnání? To však není přesná informace. Podle Zákona o zaměstnanosti 435/2004 Sb., § 25 písm. d) nemohou být uchazeči o zaměstnání osoby ve třetím stupni invalidity.
Jak jsem uvedla v předchozím díle seriálu "Počítej…", Česká republika tímto porušuje Úmluvu OSN, ale také Antidiskriminační zákon 198/2009 Sb.
Předseda NRZP s tímto zněním samozřejmě také nesouhlasí. Jeho návrh na úpravu zákona je pro mne však nepřijatelný. Navrhuje totiž, aby také osoby ve třetím stupni invalidity mohly být uchazeči o zaměstnání a to i s tím, že vědomě riskují ztrátu třetího stupně invalidity. A to není diskriminující?
Pana Bc. Václava Krasy jsem se musela alespoň zeptat:
Vážený pane Kráso,
opět se hlásí Vaše noční můra Monika Henčlová.

Dostaly se mi do rukou navrhované změny v Zákoně o zaměstnanosti a v Zákoně o sociálních službách a především Vaše komentáře.
Mohu se vyjádřit pouze k Zákonu o zaměstnanosti § 25. Už dlouhou dobu usilujeme o změnu, aby osoby ve III. stupni invalidity mohly být vedeny na úřadech práce jako uchazeči o zaměstnání. Váš komentář, že by tito lidé mohli být uchazeči i s vědomím, že mohou přijít o III. stupeň invalidity je velmi diskriminující a navíc to zní jako špatný vtip. Osoby v I. a II. stupni invalidity mohou být uchazeči o zaměstnání a ztrátu stupně invalidity neriskují, osoby ve III. stupni invalidity mají však vědomě tento risk podstoupit. Děláte si legraci? Vaše komentáře často zmiňují, že vláda porušuje zákon o diskriminaci, co děláte teď Vy?

Vaše oblíbenkyně

Monika Henčlová
Vážená paní Henčlová,
Moje poznámka k § 25 Zákona o zaměstnanosti nebyla míněna jako diskriminující. Byla míněna tak, že pokud bude osoba ve III. stupni invalidity vedena na úřadu práce a bude přijata do zaměstnání, které je však nad rámec zbytkového pracovního potenciálu, podstupuje sama riziko, že při další kontrole posudkový lékař rozhodne o snížení stupně invalidity vzhledem k pracovní aktivitě takové osoby. Neměl jsem tudíž na mysli, že by se tak mělo dít. Vzhledem k tomu, že vyhláška 359/2009 Sb.,
o posuzování invalidity stanoví, že III. stupeň invalidity je možné získat pouze při poklesu pracovních schopností o více než 70%, je tudíž reálné nebezpečí snížení stupně invalidity.
S pozdravem
Bc. Václav Krása
předseda NRZP ČR

Vědomě jsme si nevybrali nemoc, která způsobuje tak těžké postižení. Přes všechny fyzické překážky chceme být společensky prospěšní a živit své rodiny, vědomě si připlácet za mimořádné podmínky nebo pracovní asistenci a přesto ještě máme vědomě riskovat ztrátu třetího stupně invalidity.
Přesvědčí mě někdo, že náš stát je sociálním státem, že se náš stát nesnaží o genocidu sociálně slabých a bezbranných?
Monika Henčlová